S jistou mírou nadsázky by se dalo říci, že Evropa do válečné vřavy přitančila v rytmu valčíku. S výjimkou lokálních válek se poslední velký konflikt na kontinentu odehrál v době Napoleonova pokusu o vytvoření impéria. Možná i tato skutečnost způsobila, že lidé zapomněli, co vše s sebou válka přináší. Zejména vojenské špičky ustrnuly ve staromódním způsobu myšlení. Armády odjely na fronty s naprosto nevyhovující výzbrojí i vybavením a v zastaralých uniformách. Ani způsob vedení boje neodpovídal novým možnostem. Ačkoliv státy zareagovaly na výdobytky moderní doby a zavedly do výzbroje nové vynálezy jako kulomety, bojové plyny či letadla, výsledkem bylo dennodenní masakrování vojáků na obou stranách. Kombinace zastaralé taktiky a moderních technologií vyhubila téměř celou jednu generaci mužů. V zákopech první světové války tak symbolicky skončilo 19. století s veškerým svým duchem a způsobem myšlení. Po jejím ukončení byl svět již zcela jiný, a nejen díky obrovským geopolitickým změnám.
Společnost snad nikdy v dějinách nepřijala začátek války s takovým nadšením a očekáváním jako při vypuknutí té, která vešla do dějin pod označením první světová. Její vyhlášení se v předních evropských metropolích bujaře oslavovalo nezávisle na tom, jestli šlo o Berlín, Paříž, Vídeň či Prahu. Příčiny radosti lze spatřovat ve vysokém stupni militarizace společnosti, v nacionalistických náladách, ale také v silném napětí, které mezi obyvateli panovalo od sarajevského atentátu. Smrt následníka rakouského trůnu posloužila politickému vedení monarchie jako ideální záminka pro napadení Srbska, kterému byla za atentát přičítána zodpovědnost. Celý měsíc se však nic nedělo. Společnost byla plna očekávání, jakým směrem se situace vyvine. Zlom nadešel teprve v sobotu 1. srpna 1914, když Německé císařství vyhlásilo válku Rusku a zahájilo mobilizaci.
S jistou mírou nadsázky by se dalo říci, že Evropa do válečné vřavy přitančila v rytmu valčíku. S výjimkou lokálních válek se poslední velký konflikt na kontinentu odehrál v době Napoleonova pokusu o vytvoření impéria. Možná i tato skutečnost způsobila, že lidé zapomněli, co vše s sebou válka přináší. Zejména vojenské špičky ustrnuly ve staromódním způsobu myšlení. Armády odjely na fronty s naprosto nevyhovující výzbrojí i vybavením a v zastaralých uniformách. Ani způsob vedení boje neodpovídal novým možnostem. Ačkoliv státy zareagovaly na výdobytky moderní doby a zavedly do výzbroje nové vynálezy jako kulomety, bojové plyny či letadla, výsledkem bylo dennodenní masakrování vojáků na obou stranách.
Kombinace zastaralé taktiky a moderních technologií vyhubila téměř celou jednu generaci mužů. V zákopech první světové války symbolicky skončilo 19. století s veškerým svým duchem a způsobem myšlení. Po jejím ukončení byl svět již zcela jiný, a nejen díky obrovským geopolitickým změnám.
„Válka! Najednou byla tady… Dala se sice předvídat, ale přesto působilo to slovo jako blesk z čistého nebe“, konstatoval štěpánkovický učitel Johann Suchanek. Díky němu víme, jaká panovala v obci atmosféra a co vše se zde krátce po vypuknutí války odehrálo. Samotná informace o vyhlášení války dorazila do Štěpánkovic ještě téhož dne k večeru a netrvalo ani půl hodiny a o událostech už věděla celá vesnice.
Přestože se mezi Štěpánkovickými šířil pocit ohrožení, který podpořilo povolání několika ročníků Landsturmu, víra v císařovu osobnost se zdála neotřesitelná. Ve společnosti se totiž podařilo vyvolat obecné mínění, že přijatá opatření představují pouze nevyhnutelnou obranu před hrozícím nebezpečím. V reakci na sílící obavy z napadení se lidé obdivuhodně semkli, což zároveň posilovalo vlasteneckou atmosféru. Dokladů potvrzujících tento trend bychom ve Štěpánkovicích nalezli hned několik. Ještě před začátkem nedělní mše spěchaly do kostela sv. Kateřiny zástupy mužů, aby zde podstoupily církevní svátosti. Místní farář Franz Assmann pronesl plamenné kázání, ve kterém neopomněl zdůraznit, že muži půjdou bojovat za spravedlivou věc. Dojem dokonalého dramatu pak muselo vyvolávat, když asi šedesátka mužů chystajících se do války, za společného zpěvu Da pacem, Domine (tedy daruj nám mír, pane), hromadně přinesla obětní dary.
Zbytek první válečné neděle již byl příliš krátký na to, aby poskytl dostatek času na rozloučení s rodinami. Kolem čtyř hodin odpoledne se totiž od severního okraje obce začala linout rytmická melodie válečné písně Die Wacht am Rhein (Stráž na Rýně). To hudebníci ze Svobody doprovázeli své landšturmáky k železniční stanici. Postupně se k nim přidávali povolanci z celých Štěpánkovic včetně příbuzných, takže k nádraží došla masa dosud nevídaných rozměrů. „Železniční zastávka nabízela dobrý rozhled na značnou část obecních lánů a na půvabné údolí řeky Opavy. Ve všem se v tomto okamžiku odrážel nádherný sluneční lesk. Bylo to, jakoby se měli loučící se vojáci z této krásy ještě jednou opít. Zdálo se, jako by na ně tato požehnaná niva chtěla zavolat: Chraňte nás, aby žádný nepřítel nikdy nedobyl tuto nádheru a toto bohatství.“
Učiteli Suchankovi se ve zmíněném úryvku podařilo nejen vystihnout prchavost okamžiku, ale také patrně vylíčit přítomnost převládajících pocitů o potřebě chránit pruskou vlast. Suchanek se sám o několik řádků dále pozastavil nad určitou anomálií, kdy se zpěvu hymny Deutschland, Deutschland über Alles účastnili i jinak zdrženlivější sedláci. Taková věc patrně nebyla obvyklá, a přitom nyní zpívali se zápalem a nasazením. Sám situaci vnímal jako povážlivou. V selském zpěvu spatřoval vzdor, „zatínání pěstí“ a znamení, že se opět stávají vojáky. Ostatně, krátce nato se davem začaly šířit poplašné zprávy, že do Východního Pruska již pronikli kozáci, nebo že korunního prince poranil v Srbsku ruský špion. Takové zvěsti jen vyhrotily atmosféru a poskytovaly válečnému angažmá ospravedlnění. V pět hodin pomalu dorazil do stanice ozdobený vlak přeplněný rekruty a první štěpánkovičtí muži odjeli za doprovodu Deutschland, Deutschland über Alles do války.
První vlna mobilizace trvala až do 22. srpna. Každý den tehdy do války odcházelo pět až osm mužů. Není bez zajímavosti, že tito jedinci nereagovali na konkrétní povolávací rozkaz, ale řídili se opatřením, které bylo vypracováno ještě v době míru. Měli jej zaneseno ve svém vojenském pasu. Každý muž tak věděl, k jaké jednotce se má dostavit. Mobilizace díky tomu probíhala plynule a doplňování armády na válečné stavy probíhalo naprosto pokojně a zcela v duchu příslovečné pruské Pünktlichkeit.
Jelikož v průběhu války získávaly prioritu vojenské transporty, došlo i k úpravám civilního železničního provozu. V období od 2. srpna do konce září 1914, kdy se očekával největší nápor, projížděly denně přes Štěpánkovice pouze tři spoje ve směru na Ratiboř a tři spoje na Opavu. Doba jízdy do Ratiboře činila hodinu a osmnáct minut. Ve směru na Opavu trvala jízda tři čtvrtě hodiny. Válečný jízdní řád nepříjemně narušil denní rytmus obyvatel. Pokud například někdo ze Štěpánkovic potřeboval cosi vyřídit v okresním městě Ratiboři, musel již ve tři hodiny ráno vstávat, nemluvě o zaměstnancích a studentech, kteří tuto cestu museli podstupovat dennodenně. Mimořádný jízdní řád ovlivnil i provoz pošty, která v tomto období docházela do Štěpánkovic teprve okolo deváté hodiny večerní. To již bývala poštovní budova v dokonalém obležení místních, kteří netrpělivě čekali na své zásilky.
|
2:57 |
10:57 |
15:27 |
↓ (odjezd) Opava (příjezd) ↑ |
8:21 |
17:21 |
21:21 |
|
3:42 |
11:42 |
16:12 |
(odjezd) Štěpánkovice (odjezd) |
7:36 |
16:36 |
20:36 |
|
5:01 |
13:00 |
17:31 |
(příjezd) Ratiboř (odjezd) |
6:05 |
15:05 |
19:05 |
Souběžně s postupující mobilizací probíhalo také odvádění koní a koňských povozů, poněvadž vojenské chovy by válečnou potřebu nestačily pokrýt. Každá obec, včetně panských dvorů, tak musela odvést předepsaný počet kusů těchto ušlechtilých zvířat. Jelikož se válka nacházela teprve ve svém počátku a armáda si mohla dovolit vybírat jen to nejkvalitnější, bylo stanoveno předvést na vyhrazená místa určitý počet koní i povozů, z nichž pak komise armádních i civilních odborníků vybírala ty nejlepší. Takovým sběrným místem se pro jižní část ratibořského okresu staly Křenovice a již ve dnech 3. až 5. srpna 1914 se zde začali shromažďovat koně.
Štěpánkovice měly dodat celkem osm těžkých tažných koní a čtyři dvojspřežní povozy včetně postrojů. Velkostatkářskému obvodu na Albertovci náležel daleko vyšší předpis, poněvadž měl předvést devět koní pro lehká spřežení, pět tažných a jednoho jezdeckého koně. Pokud bylo zvíře shledáno dostatečně kvalitním, mohl jeho majitel utržit 700 až 1 300 marek. Zdá se, že sedláci projevili daleko větší iniciativu, protože do Křanovic nakonec dorazilo celkem 36 koní. Z nich pak bylo odvedeno devět za vesnici Štěpánkovice a devatenáct za hospodářský obvod. Celkově bylo v těchto dnech v Křanovicích odvedeno přes 700 koní.
Tipy:
Atmosféra prvních válečných dní byla vskutku přesycena emocemi. Uvolnění napětí, jakým směrem se bude vyvíjet politická situace, vystřídaly obavy z dopadů vypuknuvší války. Šíření nejrůznějších pověr, neoficiálních zpráv a nepodložených zvěstí proto bylo na denním pořádku. Již 4. srpna se ve vesnici rozšířila zpráva, že okolím projíždějí do Ruska automobily naložené penězi. Společně s tím se šířil apel, aby byly obsazeny a přehrazeny příjezdové trasy do vesnic, stejně jako důležité křižovatky. Na projíždějící automobily se mělo střílet, pokud by řidič odmítl zastavit. Netrvalo dlouho a objevily se „zaručené“ zvěsti, že auta se přibližují od Kobeřic. Reakce mezi obyvatelstvem byla více než příznačná. S nebývalou iniciativou uchopili vesničané situaci pevně do vlastních rukou. Silnici na Kobeřice přehradili mlátičkami, dlouhými žebřiňáky a bránami se špicemi položenými nahoru. Kdo mohl, vyzbrojil se nejrůznějším zemědělským náčiním. Celá vesnice byla na nohou. „Nemotorný obchodník Valentin Josefus, kterému se ještě nikdy nic nepovedlo, se supíce a funíce pokoušel přispěchat ke škole. V obou rukou třímal mohutné kameny a volal: Kde jsou? Hostinský Josef Modlich stál v otevřeném okně svého šenku s nabitou loveckou puškou, zatímco druhá ležela nabitá před ním na stole, a skřehotal: Až potud mohou ti holomci přijít, ale ne dál!“ Avšak nikdo se nedostavil. V rychlém sledu po těchto událostech se totiž začala šířit další zvěst, že automobil ujíždí přes pole okolo Svobody do Oldřišova. Vesničané neváhali ani na okamžik, a tak se rozpoutal zuřivý hon za automobilem. Ozbrojeni puškami a sekyrami vyběhli pěšky, či vyrazili na kolech daným směrem. Nikdo však na žádné auto nenarazil, a tak jediný výsledek tohoto honu, jak poznamenal kronikář Suchanek, byl zkažený oběd.
Ještě téhož dne se ale spontánní reakce obyvatelstva začaly měnit v pevně organizovanou akci. Zajištění bezpečnosti v obci vzal na svá bedra zámečnický mistr Josef Smolka, který začal vytvářet jakousi domobranu. Na všech přístupových trasách do Štěpánkovic byla postavena stráž o třech mužích a cesty byly přehrazeny řetězy. Každý přijíždějící se pak musel prokázat, jinak jej čekalo předvedení na improvizovanou strážnici či jakési „hlavní velitelství.“ To bylo zřízeno rozhodnutím obecního výboru v Lamlově hostinci. Teprve 7. srpna byla obdobným iniciativám učiněna přítrž, neboť vládní prezidium v Opolí zvláštním výnosem informovalo obyvatelstvo o nepřijatelnosti takového jednání. Nasazení, se kterým se muži vrhli do „stopovací“ činnosti, bylo mimořádné. Naproti tomu u žen se tento druh válečné služby nesetkal s přílišným pochopením.
Zběsilý hon se odehrál v rozsáhlejším měřítku a bohužel měl i tragickou dohru. Zapálení venkované kontrolovali každý projíždějící automobil a při neuposlechnutí výzvy, neváhali použít střelných zbraní. Zatímco ředitel centrální správy velkostatku dr. Paul Püschel, kterého zajali obyvatelé Kravař během kontroly žňových prací i s automobilem, vyvázl relativně bez újmy, řidič ratibořské firmy Reiners byl na své pracovní jízdě nedaleko Křenovic zastřelen.
Tipy:
S každým přibývajícím měsícem od vypuknutí války se rozjitřené nálady obyvatelstva postupně utišovaly. Toužebná přání, že se konflikt podaří ukončit ještě před koncem roku 1914, se rozplynula v nekonečných zákopech na flanderských pláních. Společně s nadějemi mizelo v bahně severovýchodní Francie i Mazurska také čím dál více mužů. Již pouhých devatenáct dnů od vypuknutí války padl první voják ze Štěpánkovic. Byl jím Joseph Kolarz a zemřel ve stáří třiadvaceti let. Zahynul u francouzského Morimontu v důsledku zasažení plic střepinami dělostřeleckého granátu. Dohromady ze Štěpánkovic a Svobody narukovalo do války 462 mužů. Po započítání hospodářského obvodu na Albertovci se pak toto číslo rozrostlo o dalších čtyřiadvacet na 486. Dobrovolně se jich do armády přihlásilo pouhých sedm. O život ve válce přišlo 75 zdejších mužů, což představuje 15 % ze všech vojensky nasazených. Jestli je v počtu válečných ztrát započítáno i šest nezvěstných, kronikář neuvádí. První válečný rok s sebou přinesl 13 obětí, druhý rok již 17, třetí rok 19, ve čtvrtém roce trvání války zahynulo ze Štěpánkovic 12 osob a v posledním válečném roce 1918 padlo dalších 14 mužů. Na následky nemocí zemřelo 6 osob. Celkem 54 zahynuvších bylo svobodných, ženatých bylo 18. Ti po sobě zanechali 18 vdov a 41 sirotků. Kronikář Suchanek zaznamenal, že nejhůře byla postižena rodina Josefa Pluschkeho, z jehož tří synů všichni padli. Se ztrátou dvou osob se muselo vyrovnat dalších deset rodin.
Zranění ve válce utrpělo jen 46 mužů. Z toho se ve třech případech jednalo o ztrátu oka, ve dvou případech o amputaci nohy a v jednom případě o ztrátu paže. Dalších 6 osob si z války odneslo chromost horní končetiny. Přes zajatecké tábory se z války vrátilo 38 mužů. Nejvíce jich upadlo do britského a francouzského zajetí (13 a 12), devět prošlo americkým zajetím a po jedné osobě připadlo na japonské a sibiřské zajetí. Dva muži byli překvapivě zajati v Africe.
Díky Johannu Suchankovi také víme drobnou zajímavost o zastoupení synů z jednotlivých rodin. Působí až neuvěřitelně, že z jedné rodiny bojovalo ve válce sedm synů! Jednalo se o potomky obecního sluhy Franze Newrzelly. Po šesti válečných účastnících pak měly rodiny Johanna Wittasska, Josefa Harasima, Johanna Jaschka, Anselma Wollneho a Jakoba Kurky. Pět vojáků pocházelo z rodin Johanna Kurky a Karla Sliwky. Po čtyřech vojácích připadalo na dalších šest rodin, tři vojáci již na dvacet šest rodin, dva vojáci pocházeli z 65 rodin a po jednom vojákovi odešlo do války z celých 207 rodin. Ze 486 zúčastněných bylo 340 svobodných, 141 ženatých a 5 vdovců.
Pro oblast Hlučínska neexistuje podobná statistika jako ze Štěpánkovic. Na základě poválečného sčítání se zjistilo, že celkově z regionu zahynulo 1 877 mužů. Toto číslo je však nutno vnímat s určitou rezervou, neboť neznáme kritéria sčítání, ani nemáme jistotu, že nebyl nikdo opomenut.
Tipy:
Paul Billik se narodil 27. března 1891 v Hati do rodiny půlsedláka Franze Billika. Možná, kdyby války nebylo, nikdy by se mladý Paul k létání nedostal. Pocházel totiž ze statku a dalo by se očekávat, že jednou také bude sedlákem. Rodiče jej přesto nechali studovat učitelský ústav v Ratiboři, který v roce 1910 úspěšně absolvoval.
Učitelskému povolání se však dlouho nevěnoval, neboť v roce 1911 musel nastoupit povinnou vojenskou službu. Jakožto maturant nebyl prostým vojákem, nýbrž poddůstojníkem a v budoucnu bylo možné jeho další povýšení do důstojnických hodností. To se také stalo po vypuknutí války. První rok si ještě odsloužil jako poddůstojník, ale již v roce 1915 byl povýšen do hodnosti poručíka (německy Leutnant). První dva válečné roky strávil jako pěšák na západní frontě. Teprve v květnu 1916 nastoupil k letectvu. Pilotem se ovšem stal až po ukončení leteckého výcviku na počátku roku 1917. Tou dobou bylo letectvo již silně rozvinutou zbraní. Letouny se stávaly robustnějšími a jejich rychlost se začínala blížit 200 kilometrům za hodinu. K bojové jednotce nastoupil Billik 1. dubna 1917. Několik dnů poté vstoupily do války Spojené státy americké, což předznamenalo zásadní obrat ve válečném vývoji. Poručík Billik mezitím dosáhl svých prvních čtyř sestřelů a do konce roku zvýšil své skóre o další čtyři sestřelené letouny. Jen pro srovnání, nejúspěšnější stíhací pilot celé první světové války, Manfred von Richthofen, dosáhl koncem roku 1917 svého 66. vzdušného vítězství.
V roce 1918 se stal Billik velitelem 52. stíhací letky. Počínaje 9. březnem 1918 zahájil sérii úspěchů, když se mu během jednoho letu nezřídka podařilo sestřelit i dva nepřátelské letouny. Ty náležely většinou britským jednotkám. Po dosažení svého 27. sestřelu, v závěru července 1918, byl Paul Billik dekorován prestižním vyznamenáním, Rytířským křížem s meči hohenzollernského řádu. Dne 9. srpna dosáhl svého posledního sestřelu a 10. srpna 1918 skončilo jeho pětiměsíční bojové nasazení. Během souboje dostal jeho stroj několik zásahů do motoru, takže byl donucen nouzově přistát za nepřátelskými liniemi. Nejvyšší pruské vyznamenání Pour le Mérite, na které byl navržen, si již nestihl převzít. Zbytek války strávil v britském zajetí.
Během své válečné kariéry byl Paul Billik dvakrát zraněn, dosáhl 31 potvrzených sestřelů a vystřídal celkem tři typy letounů. Létání se věnoval i po válce, když působil jako zalétávací pilot. To se mu stalo osudným, neboť 8. března 1926 jeho letoun během přistávacího manévru vzplanul a Paul Billik uhořel.